El Camino Francés, Svatojakubská cesta podruhé.
7. září 2014 jsem se vydal, abych prošel touto zázračnou cestou znovu. Tentokrát jsem ale nevyrazil sám, doprovázel jsem totiž Evu, milou kamarádku, kterou jsem poznal před několika lety. Tak jako při první cestě i teď jsem začal pouť ze Saint Jean Pied de Port, francouzského městečka na úpatí Pyrenejí a dokončil ji až u Atlantiku, kde jsem však strávil delší dobu zastávaje funkci hospitalera v albergu Delfín v Muxíi. Na stránkách tohoto deníku se můžeš dočíst, jak jsem jednotlivé dny pouti prožíval tentokrát.
Pondělí, 8. 9. 2014., 1. den: Saint Jean Pied de Port - Roncesvalles, 28,9 km, 3 geokešky
Ráno byly ulice suché, nikde ani loužička, a i když se slunce převážně skrývalo za mraky, na to, že by mělo být špatné počasí to nevypadalo. Včera v kanceláři, ještě před bouřkou jsme se pro jistotu optali, zdali bude na dnešek takzvaná Napoleonova cesta schůdná a jelikož jsme dostali kladnou odpověď, kolem osmé hodiny jsme vyrazili.
Včera večer jsme se domluvili jěště s další kamarádkou Violou, že na cestu vyrazíme spolu. Viola, která se ubytovala v téže ulici jen o několik domů níž, nebyla ale nikde k nalezení. Téměř na začátku cesty jsme se ale naopak sešli s jiným poutníkem - Frantou - se kterým nic domluveno nebylo, neboť odjížděl z Paříže o vlak později než my. Ještě předtím jsem u Porte de Espagne (Španělská brána) našel kešku, kterou jsem vloni, z nedočkavosti vyrazit na Camino co nejdříve, hledal příliš netrpělivě a proto mi unikla. Franta už společníka měl, byl jím Bernie, německý policista, vytrvalec a horský běžec, človíček menší ale sporé postavy, který by si býval nemohl dovolit několika týdenní dovolenou, kdyby si ji za předchozí dva roky nadpracovanými přesčasy nevysloužil. Bernie mluvil jen německy, naštěstí však Franta v Německu delší dobu pracoval, mluvil jeho řečí perfektně a mohl nám tedy tlumočit.
Kalhoty mokré ze včerejška Evě sice do rána docela uschly ale zakrátko jsme si ale museli navléci větrovky a natáhnout potahy na ruksaky, protože začalo poprchávat. Sotva jsme s tím byli hotovi a ušli pár kroků, déšť ustal. Odstrojili jsme se, šli dalších několik desítek metrů a začalo opět poprchávat. Celé se to pak ještě jednou opakovalo ale to jsme si už sundali jen větrovky, protože díky strmému výstupu jsme už byli beztak zpocení a teplota nebyla nijak nepříjemně chladná.
Téměř od samého začátku, poté co jsme přešli most přes řeku Nive a pak nechali za sebou i Porte de Espagne, cesta silně a nepřetržitě prudce stoupala. Nebýt osmi serpentýn s celkovou délkou 730 m, zhruba od pátého kilometru bychom lezli vzhůru asi po čtyřech. Tady jsme totiž vystoupali o 115 metrů výše přičemž počítaje vzdušnou vzdálenost jsme postoupili dál jen o 370 m. Pro Evu byla tato část velmi kritická, když dolezla k orientační tabuli, která je v nadmořské výšce 700 metrů, vypadala velmi špatně. A to ještě bylo před námi dalších 550 metrů stoupání, ovšem poněkud rozumněji rozložených. Trochu jsme si vydechli ale příliš dlouho jsme se tu zdržet nemohli, měli jsme za sebou jen o trochu víc než pětinu cesty. Stoupání se poněkud zvolnilo od osmého kilometru, od restaurace a noclehárny Orisson. Tam jsme potkali Violu, která si do té chvíle myslela, že jsme na ni zapomněli a snažila se nás dohonit. Od Orissonu jsme tedy šli ve třech, s Frantou a Berniem jsme se už předtím rozloučili, pro ně bylo naše tempo příliš pomalé. Zastavili jsme teprve na 13. kilometru, u sošky La Virgen de Biakorri (Panna z Biakorri). Slunce mezitím nacházelo stále více mezer mezi řídnoucími mraky a tak si holky sundali boty i ponožky, lehly na trávu a dobrou hodinu se opalovaly. Teprve potom byly ochotny jít dál.
Počasí se ustálilo, bylo nádherně, dobře se nám šlapalo a tak jsem kolem 15. kilometru odbočil z cesty vyhledat kešku, ke které jsem se vloni přiblížil na pouhých 40 metrů, dál jsem si ale kvůli strmému svahu, klouzavé trávě a omezené viditelnosti netroufl. Teď jsem ji odlovil snadno ale návrat na stezku a následující krátký ale velmi strmý úsek mi pak dal pořádně zabrat. Na 17. kilometru, několik metrů před francouzsko-španělskou hranicí jsme dorazili k Rolandově studni, napili se čerstvé studené vody a záhy pokračovali v cestě. Bylo před námi ještě více než 4 km stoupání o dalších, naštěstí už posledních 100 metrů vzhůru.
U sedla Col de Lepoeder se cesta větví, ta kratší je velmi strmá a klouzavá, její volbu prý už odnesl nejeden kotník a tak, stejně jako vloni jsem volil cestu, která je pozvolnější ale o téměř 2 kilometry delší. Volil jsem jí také proto, že poblíž jejího konce byla nedávno založena nová keška. Našel jsem ji až po delším hledání, zatím co holky šly napřed. Bez potíží jsem je ale za chvíli dohonil. Do Roncesvalles jsme dorazili dost pozdě, kolem půl šesté. V moderním albergu už nebylo místo a tak jsme museli jít do staré Itzandegie, noclehárny pro 118 poutníků, v jediné společné místnosti. Dokážete si představit tu noc? Byl to nekonečný koncert kašlání, pofrkávání, chraptění, chrápání i prdů. Přesto jsme byli šťastní a spokojení. Měli jsme za sebou tu nejtěžší etapu.